5. Příjezd na Kumbh Melu 

Na letišti Indore nasedám do indického taxíku, v bočních okénkách mu chybí skla a tak v autě s "přírodní klimatizací" mířím do Ujjainu.  Dějiště Kumbh Mely. Přede mnou je už jen necelých 50 km a jsem v cíli. Jak asi bude vypadat největší mraveništi na světě?  Zneklidňuje mě, co vidím svýma vykulenýma očima cestou. Špína, drsný život na ulici, všudypřítomný chaos, neutichající troubení.  Ten rozdíl s Evropou je přímo extrémní. Hlava zpočátku nechápe, že výjevy odehrávající se před mýma očima jsou opravdu realitou. Věděla jsem, co mě zhruba tak čeká, ale zažívat to na vlastní kůži, je něco docela jiného. 

  

Plány se bortí

Jízda najatým autem je nekonečná.  Proměnila se v doslova iniciační proces. Má mě buď odradit a přinutit vrátit se zpět do Evropy nebo připravit na to, co teprve přijde tady v Indii. Zažívám směs nejrůznějších pocitů. Strach z nich vítězí. Strach, kde to jsem, co mě čeká a zda to všechno zvládnu jestli přežiji tuhle šílenou jízdu. Počet možných srážek s dalšími auty a motorkami už ani nepočítám. Co mě to jen napadlo sem odjet? Hlavu mám plnou negativních myšlenek. 

Kumbh Mela je přeci obří stanové město, které si jednou za dvanáct let vyroste na okraji Ujjainu a pojme mnoho milionů nocležníků. Bude to obrovská plocha a já potřebuji přesně na jedno místo. Říkám si, jestli řidič bude vědět, kam nás zavést. Navíc se stmívá.

"Swami Nithyananda," opakuji a doufám, že i když neumí anglicky,  jméno mistra, u kterého mám projít kurzem a natáčet na něm, mu bude něco říkat. "To je on," vykřiknu, když projíždíme kolem billboardu, na němž je fotografie Swamiho Nithyanandy, jak zve na největší událost v Indii. Řidič kývne. Vypadá to, že pochopil. 

Po nekonečných třech hodinách nás skutečně přiváží na místo. Jsem sice vymrzlá jak na mě za jízdy foukalo, ale zároveň vděčná, že to mám za sebou. Loučím se s taxikářem, který má neustále úsměv na tváři.  Chtěla bych se tu trochu porozhlédnout. Jenže je tma a velkolepost Kumbh Mely budu moci odhalovat až v následujících dnech. Nejspíš budu mít po kurzu, který začíná zítra.  Nejde si nevšimnout, že některé stany mají poničené plachty. Na zemi je všude bláto a kaluže. Dozvídám se, že krátce před naším příjezdem se tady přehnala bouřka. Později se v novinách dočtu, že si vyžádala 7 životů a poškodila na 700 stanů.

Sotva jsem vystoupila z auta a už jsem v obležení několika indických slečen. Chtějí se vyfotit. Mile se usmívají a nelze jim nevyhovět. Já už ale co nejrychleji potřebuji najít známou, která mi pomáhala zařídit ubytování. Je pozdě, jsem vzhůru skoro dva dny a ráno mě čeká kurz. Potřebuji se před ním aspoň trochu vyspat. 

Hlavní vstup do areálu, kde se vše bude odehrávat je hlídán ochrankou. Nechtějí mě pustit dál. Chvíli se s nimi dohaduji, v porozumění brání jazyková bariéra. Já neumím hindu a oni anglicky. Říkám jím jméno mé známé a po nějaké době se smilovali a přeci jen mi umožnili vstoupit. Konečně setkávám s mou známou. Mám dojem, že to nejhorší mám za sebou. Jenže mě čeká další překvapení. Dozvídám, se že má chatka, kde mám být ubytovaná, je vyplavená.

"Co to znamená, zajímá mě, kde tedy budu bydlet?  

Můžeš spát ve velkém stanu s dalšími lidmi?  

"Co? S dvěma tisíci lidmi?"

Přeji si, aby to byl sen a já se každou chvíli probudila. O této variantě jsem v Praze slyšela a okamžitě jí zamítla. Nedovedla jsem si to vůbec představit. Zaplatila jsem si proto chatku, kterou jsem měla sdílet s dalšími dvěma ženami. Chtěla jsem si dopřát trochu soukromí v rámci možností. Už takhle to bude v tomhle lidském mumraji dost náročné. A teď tohle?

 Zjevně mi trocha pohodlí není dopřána. Co mám dělat? Jsem v Indii teprve pár hodin a jde pěkně na dřeň. Víc a víc mě nutí vycházet ze své komfortní zóny. Čelit strachům z neznámého. Pravda, to jsem sice chtěla a předvídala to, ale tak nějak v decentních dávkách. Tohle je pěkně peprné přivítání. 

Kéž bych si tak mohla zajet do nějakého hotelu. To co bych udělala v Evropě. Ale tady není kam. Nejsem ve městě, ale na největším stanovém táboře na světě, alespoň takhle se mi v tuhle chvíli jeví...  

Mám pocit, že málokde se může Evropanka cítit tak ztraceně jako já tady, na Kumbh Mele. V podmínkách které neznám. Bez střechy nad hlavou. Kdesi v Indii.  

Vzpomínám si na slova jedné známé, která žije v Indii už dlouho a radila mi:

Neposuzuj a nechej se dít věci, tak jak se mají stát. Potom bude film skvělý. 

Řešení tam, kde ho nečeká

Únava a pocit bezmoci. To vše hraje velkou roli. Nevím, co mám dělat a slzy mi začínají stékat po tváři. Honza reaguje a vytahuje kameru. Nechci, aby mě točil. Je těžké se v takové bezradné situaci, kdy se vše vyvíjí jinak, než jsem měla v plánu, ukázat tak zranitelná před objektivem. Navíc tak brzy. Možná jsem si ukrojila větší sousto a přecenila své možnosti.  Nevím, teď chci jen jedno pryč odsud. Vybíhám na hlavní cestu. Netuším, co budu dělat.  Vím jen, že to hromadné spaní ve stanu nedám.

Jen to nevzdat

Je tma. Kumbh Mela žije jako by bylo poledne. Všude postávají hloučky lidí. Jeden mladík silnější postavy si všímá mé bezradnosti. Přichází blíž a kupodivu spustí dobrou angličtinou, že se mu líbí, že vycházíme ze stanoviště Paramahamsy Nithyanandy. Je to prý jeho mistr. Říkáme, co se nám stalo a on nabízí řešení. Prý nám sežene ubytování a je ochoten nás tam zavést. Netušíme sice, jak daleko to je, co je to za chlapíka, ani jestli mu můžeme věřit, ale v téhle situaci si  moc vybírat nemůžeme. Jdeme za ním. 

Je spíš neuvěřitelné, že se v tak bezradné chvíli najednou objevil. V průšvihu, v jakém jsme. Už jsem si představovala, že si ustelu někde na holé zemi, jako to dělají někteří Indové. Leží na cestách, jen na tenkých pokrývkách. Jeden vedle druhého. 

Místo kam nás vede není nejblíž, pomáhá mi s kufrem, Honza točí. Vede nás do tábořiště, které se v následujících dnech stává naším útočištěm. Vše nakonec dobře dopadlo. Zdá se, že zkoušek je dost. Alespoň pro dnešek.

Zkoušky nekončí

První noc jsem hluboce usnula. Únava udělala své. Ráno zvyšující se teplota ve stanu oznamovala další nový den, bylo čas rychle vstát a nachystat se. Proběhla jsem naší koupelnou, která byla složená ze zrezivělého umyvadla, jakéhosi lavoru nahrazujícího sprchový kout a toalety umístěné přímo na trávě. Je ale splachovací. Díky za ty dary. :) Vypadá to, že teď už budu vděčná za všechny ty věci, které jsem doposud vnímala jako samozřejmost. 

Jsem ráda, že máme vůbec kde bydlet a už to nechci řešit. Má pozornost se teď soustředí na kurz. Zatím jediný pevný bod, kterého se můžu držet. Odchytáváme rikšu, abych se stačila rychle zapsat a nastoupit.  Je takové vedro, že o tom, že se tu večer přehnala bouřka, nasvědčují jen odkryté plachty některých stanů. Rozmáčená zem je dokonale suchá. Místy i rozpraskaná, jako by tu nepršelo týdny.


Transformační kurz začíná

Podobně jako včera večer, vcházím do stanu Paramahamsy Nithyanandy, kde mám v následujících 10ti dnech zažít nejrůznější meditační a jogínské techniky. Dnes je vstup jednodušší než večer. Navíc za dne je to úplně jiná podívaná. Vše je pompézní. Nádherná výzdoba a tolik jogínů oblečených do bílých rouch. Všichni mají přísné výrazy v obličeji. Je tu i hodně Američanů a Evropanů. Angličtina je tu hlavním jazykem. Potkávám se tu také s několika Čechy a Slováky. Je škoda, že tu Honza nesmí natáčet. Jsou místa, kde je zakázané i focení. Jsme proto domluveni, že během mé účastni na kurzu, se každý den budeme potkáme a zaznamenáme mé čerstvé dojmy. Mezitím bude poznávat Kumbh Melu sám a já se přidám, až budu mít tenhle transformační zážitek za sebou. :)

Dilema

Paramahamsa Nithyananda sedí v čele jednoho z velkých stanů, který je určen jen účastníkům kurzu. Sleduji ho. Právě probíhá jedna z iniciací. Vnímám tu velmi silnou energii. V tom přichází jedna z organizátorek a podává mi vstupní formulář. Stačí ho přečíst, podepsat a mohu se přidat k ostatním. Beru si několikastránkový sešit do ruky a když už mám připravenou tužku, že ho podepíši, nemohu to udělat. Nerozumím tomu, co se zase děje, ale něco mne zastavilo. Tak málo mě dělí od toho, abych prožila zážitek, na který se tak dlouho těším. a Teď tohle?

Mám dojem, že se Indie rozhodla rozpustit všechny mé záchytné body. Bere mi mé "jistoty" - a ukazuje, že žádné nejsou. Učí mne reagovat a plynout s tím, co je. Ne s tím, co jsem si naplánovala. 

Přede mnou je zásadní rozhodnutí. Určí jakým směrem se bude ubírat film.